Lectio divina

- modlitbou naplněné čtení Božího Slova

Nabízíme několik rad a pokynů, které by se měly uplatňovat velmi svobodně a pružně. V jistém smyslu si každý musí najít způsob, jak včlenit četbu Písma do svého života. 

Upřesněme si nejprve, co lectio divina není: nejde o čtení Bible na pokračování s cílem ji pokud možno přečíst po několika kapitolách denně celou, jak se to někdy praktikuje. Není to ani čas biblického studia ve smyslu exegeze - kritického zkoumání biblických textů. Pro lidi, kteří tuto možnost mají, je samozřejmě prospěšné studovat Bibli s využitím dnešních prostředků: kurzů, studia biblických jazyků, používání pomůcek (slovníků, konkordancí, komentářů) a metod, jak se textu přiblížit a vysvětlovat jej. Takové studium je prospěšné a pro lectio divina může být nápomocné. Jestliže člověk může číst přímo hebrejský nebo řecký text, je to jistě velká výhoda. Lectio bude tím prospěšnější, čím rozsáhlejší poznání Písma máme, neboť texty se osvětlují a vykládají jeden druhým.

Lectio divina, ač samozřejmě není ke zmíněným přístupům v opozici, je ve své podstatě jinou metodou. Je to rozjímavé čtení Slova v prostotě, modlitbě a ve víře s cílem otevřít nás tomu, co nám Pán chce skrze své Slovo říci dnes, a to tak, že se Slovem necháme osvěcovat a proměňovat. Zde nejsou rozhodující vědecké poznatky, ale postoj srdce: žízeň po Bohu, důvěra, že Bůh chce ke mně promlouvat, a touha po obrácení. V tom spočívá velké tajemství lectio divna: četba Písma bude tím plodnější, čím větší bude naše touha po obrácení. Mnoha prostým a neučeným lidem se skrze Písmo dostalo velkého osvícení a účinného povzbuzení, protože měli důvěru, že se jdou setkat s živým slovem Boha.

Kdy a jak dlouho? 

Pokud je to možné, je dobré vyhradit si čas k rozjímání nad Písmem denně. Vždyť ať nás tlačí cokoli, každý den si najdeme čas k nasycení těla. Proč tedy stejně nepečovat o svou duši? Nejlepší doba je ráno. Duch je svěžejší, otevřenější a méně obtížený starostmi než na konci dne (srov. Ž 90,14 nebo Iz 50,4). Ranní lectio divina navíc svědčí o tom, že nejnaléhavější věcí v našem životě je naslouchat Bohu. Tato praxe nás hned ráno vnitřně uzpůsobí k naslouchání, a to nám umožní snáze si uchovat otevřenost srdce po celý den, a tedy vnímat výzvy, jež nám Bůh může adresovat. Avšak tuto radu nelze absolutizovat. Je jasné, že mnoho lidí nemá možnost udělat si klidný čas ráno, ale až později v průběhu dne. To Bohu nebrání, aby k nim promlouval, pokud po něm žízní. Co se délky týče, doporučované minimum je čtvrt hodiny. Může-li však člověk věnovat lectio divina půl nebo tři čtvrtě hodiny, je to lepší.

Nad jakým textem rozjímat? 

Možnosti jsou různé. Lze rozjímat jeden text na pokračování (jedno evangelium, Pavlův list, atd.), den po dni. Začátečníci mohou pro lectio užívat texty, jež církev předkládá pro mši toho dne. Předností je soulad s životem církve, s liturgickými dobami a příprava na slavení eucharistie, pokud se ho zúčastníme. Dále tu máme k dispozici tři vhodně vybrané rozdílné texty, což snižuje riziko, že padneme na pasáže příliš suché nebo obtížně interpretovatelné. Jen zřídka se stává, že by mezi třemi texty nebyl alespoň jeden úryvek, který by k nám nepromlouval. Navíc když se zabýváme několika texty současně, můžeme vnímat hluboké souvislosti. Je velkou radostí, když při čtení Bible pozorujeme, jak texty odlišné stylem, dobou vzniku i obsahem se při porovnávání rozeznívají novými souzvuky a vzájemně se osvěcují. Když mudrcové rabínské tradice vysvětlují texty Písma, rádi vyzdvihují jejich bohatství tím, že „navlékají náhrdelníky“ z perel veršů různých míst Písma, z Tóry, Proroků a Spisů. Jak svědčí Lukášovo evangelium (Lk 24, 27 a 44), sám Ježíš pro své učedníky činí totéž po Vzkříšení. V tradici klást vedle sebe různé texty, aby se navzájem osvěcovaly, pokračují všichni Otcové církve a duchovní vykladači dodnes.

Jak konkrétně postupovat?

• Jako vždy, když se chceme věnovat vnitřní modlitbě, je třeba začít usebráním, postavením se do Boží přítomnosti. Necháme stranou starosti a obavy. Jediné nezbytné je, stejně jako pro Marii z Betánie, být u Pánových nohou a naslouchat jeho slovu. K tomu je třeba ponořit se do přítomné chvíle. A to nám někdy působí potíže. V případě potřeby mohou být vhodnou oporou danosti těla a naše fyzické vjemy. Tělo má svou těžkopádnost a nedostatečnost, ale vůči mysli má tu výhodu, že je v přítomnosti, zatímco mysl někdy překmitává ze vzpomínek na minulost do budoucnosti. S Bohem se však lze setkat jen
  v přítomné chvíli. Přítomnost v těle a uvědomování si tělesných vjemů nám pomáhá zaměřit se na přítomnost. Četbu je často potřebné začít tělesnou přípravou: zavřít oči, uvolnit se, dýchat zlehka, cítit kontakt těla s hmotným světem – kontakt nohy s podlahou, těla se sedadlem, paží se stolem, ruky
  s biblí. První dotek se Slovem musí být fyzický. Hmat už je naslouchání. Což svatý Jan neříká: Čeho se dotýkaly naše ruce (1Jan 1,1).

• Jakmile pocítíme, že jsme uvolnění, v kontaktu se svým tělem, vloženi do přítomného okamžiku, musíme obrátit srdce k Bohu a předem mu poděkovat za chvíli, kdy se s námi setká skrze své Slovo, požádat ho o světlo, abychom je chápali, poprosit, aby nám dal pochopení Písma (Lk 24,45) jako svým učedníkům. A hlavně ho poprosíme, aby se nás Slovo opravdu v hloubce dotklo, obrátilo naše srdce, zpranýřovalo naše kompromisy s hříchem, osvítilo a proměnilo nás tam, kde je to nutné dnes, aby náš život byl ve větším souladu s Božím plánem. Povzbuďme v tomto smyslu svou touhu i vůli.

• Když jsme dobře disponováni, můžeme otevřít oči a začíst se do textu, který jsme si k lectio vybrali. Musíme číst pomalu, zaměřovat mysl i srdce na čtené slovo a rozjímat o něm. Ale pozor: „rozjímat“ v biblické tradici neznamená v první řadě přemýšlet, ale spíše šeptat si, opakovat si, přežvykovat. Na začátku je to činnost víc fyzická než intelektuální. Nebojme se tedy verš, který se dožaduje naší pozornosti, mnohokrát opakovat, neboť právě přeříkáváním vydá svůj hluboký smysl. Nezdráhejme se zůstat u verše, který pro nás dostal zvláštní chuť, a na základě toho, co nám dává živě pociťovat, navažme rozhovor s Bohem. Čtení by mělo přejít do modlitby: poděkujme za verš povzbudivý, prosme Boha o pomoc, když čteme pasáž, vyzývající
  k obrácení, které je pro nás těžké. Dostaneme-li k tomu milost, můžeme někdy v četbě ustat, zastavit se v kontemplativnější modlitbě, která se omezuje na prosté obdivování krásy, již nám Bůh v textu odhalil.

Vlastním cílem lectio není přečíst kilometry textu, ale uvést nás do postoje kontemplativního žasnutí,
který z hloubky vyživuje naši víru, naději a lásku.

Dle středověké tradice lze najít čtyři etapy lectio divina: Lectio (četba), Meditatio (rozjímání), Oratio (modlitba), Contemplatio (nazírání). Nejsou to postupné etapy, jimiž nutně musíme procházet v uvedeném pořadí, ale možné podoby našeho prožívání. První tři spadají do aktivity člověka, ale čtvrtá už není v naší moci: je to dar milosti, po němž musíme toužit a přijmout ho, ale není dán vždy. Mohou přijít i doby vyprahlosti a sucha, jako při každé modlitbě. Člověk pak nesmí zmalomyslnět, neboť kdo hledá, najde.

Při rozjímání je dobré si slova, která k nám zvláště promluvila, zapsat do vyčleněného sešitu. Psaní totiž pomáhá, aby Slovo proniklo do srdce a paměti ještě hlouběji.

Když je lectio skončeno, poděkujme Pánu za čas strávený s Ním, poprosme ho o milost uchovat si Slovo v srdci jako Maria a rozhodněme se, že co nás v rozjímání osvítilo, uskutečníme.

Úvahy jsou od P. Jacquese Philippa z knihy Volání k životu, Komunita Blahoslavenství 2010.