Prvním dnem společného života Komunity byl pátek. První bratři a sestry zapálili večer svíčky a požehnali chléb a víno. Viděli v tom prorocké znamení. Od té doby se stalo tradicí připomínat si začátek šabatu ve všech domech komunity. Způsoby se mohou měnit s ohledem na místní poměry a okolnosti. Nechceme totiž svůj přístup k šabatu „judaizovat“, ale přidružit se k modlitbě Izraele, důvěrně se s ní sblížit a vytvořit místa setkání a očekávání osmého dne.
Při slavení židovských svátků nám nejde o dodržování předpisů, ale o poznávání našich kořenů a o spojení s židovským lidem, jemuž je podle apoštola svěřena bohoslužba a jehož vyvolení nebylo nikdy odvoláno. Podoba naší modlitby s Izraelem nás uvádí do tajemství vyvolení židovského lidu a jeho trvalé přítomnosti. Umožňuje nám přibližovat se vnitřnímu smyslu Písma a skrze ně Vtělení. Osvětluje nám obřady a zvyklosti církve a obohacuje náš pohled na její tradici. Je znamením společenství s naším starším bratrem a naší lásky k němu.
Z Knihy Života (Tato sekce bude rozšířena o další informace.)